Hance bylo v době výzkumného rozhovoru 48 let. Hanka má tři děti, dceru a dva syny. Od sedmého měsíce života nejmladšího syna, si Hanka i její manžel začali uvědomovat, že jsou projevy chování jejich syna velmi nestandardní. Nicméně měli strach z psychologického vyšetření, aby nebyl syn nálepkou diagnózy ADHD znevýhodňován v budoucím sociálním životě. Teprve v moment, kdy syn začal zanedbávat zájmové aktivity, navštívili na radu kamarádky psychologa. Psycholog potvrdil diagnózu ADHD. Výchova tří dětí, s jedním dítětem ADHD, byla pro Hanku velmi vyčerpávající. Připadala si jako špatná matka a vyvažující prvek mezi synem ADHD a zbylými dětmi. Manžel, ačkoliv byl doktorem medicíny, diagnózu ADHD neuznával. Hanka vedla s manželem o potřebách syna s ADHD časté názorové spory a tyto neshody přispěly k rozpadu jejich manželství. Život se synem ADHD Hanku naučil pokoře a opatrnosti v odsuzování chování ostatních bez znalosti kontextu, dále se také naučila přijímat nedokonalost svého dítěte.
Hanka si po výchově dvou zdravých děti připadala jako ostřílená matka. Její nejmladší syn jí, dle jejího názoru, ukázal, že tomu tak zdaleka není. Neustále něco rozbíjel, nevydržel na jednom místě, plakal a vztekal se. Nezabíraly na něj žádné osvědčené výchovné metody. Hanka trpěla v tomto období pocity viny ze svého domnělého selhání, myslela si, že není dobrou matkou. Starší sourozenci chování syna nerozuměli, což je vedlo k nepřátelskosti. Navíc je iritovalo, jak si usurpuje pozornost prostřednictvím nadměrné hlučnosti a hlasitosti. Pro Hanku byla vyčerpávající role vyvažujícího prvku. Snažila se synovi s ADHD vysvětlit, že některým jednáním své sourozence popouzí a jeho sourozencům zase to, aby byli k bráškovi s ADHD tolerantnější a ohleduplnější. Hanka v současnosti s úlevou pozoruje, jak se její, nyní již dospělé děti, mají navzájem rádi, a jak si rozumí.
Hanka vyjádřila ve výzkumném rozhovoru naštvání na svého, nyní již bývalého manžela. Manžel, ačkoliv je doktor medicíny, neuznává diagnózu ADHD. Hanka s ním vedla časté názorové rozepře, které byly částečně příčinou rozpadu jejich manželství. Po rozchodu s manželem byla Hanka přetížena péči o děti a rozporuplnými pocity k synovi s ADHD. Byla na jednu stranu rozhněvaná na to, jak se syn chová, na druhou stranu si uvědomovala, že se povětšinou jedná o symptomy ADHD, které nemůže svou vůlí ovlivnit.
Těžkým obdobím si Hanka prošla, když syn s ADHD navštěvoval mateřskou školku. Učitelky si neustále ztěžovaly na jeho chování. S přístupem základní školy byla naopak velmi spokojená. Ve škole panovalo přátelské prostředí, pochopení pro ADHD a ve třídě bylo pouze patnáct žáků. Tou dobou Hanku trápilo, že si její syn nedokázal najít kamarády. Následkem toho utíkal do svých představ, fantazií, k počítačovým hrám a knihám. Všimla si, že pokud synovi něco nedávalo smysl, tak to nedělal. To byl případ sportovních aktivit. Na přání otce šel syn po základní škole na francouzské gymnázium. Zde nebyl příliš spokojen. Po třech letech přešel na konzervatoř, kde se cítí jako ryba ve vodě. V současnosti se syn věnuje herectví.
Diagnostiku ADHD podstoupil syn Hanky v sedmé třídě. Hanka byla na jednu stranu spokojená s přístupem odborníků, kteří jim vysvětlili, jak funguje mozek lidí s ADHD. Na druhou stranu se obávala vedlejších účinků medikace, která byla synovi navržena k užívání. Proto syn nikdy medikaci neužíval.
Hanka vidí u svého syna s ADHD tyto pozitivní stránky: má sílu strhnout pozornost jakéhokoliv člověka, je velmi citlivý a charizmatický. Negativa jsou nedostatek zápalu pro věci, kterým se věnuje a krátkodobá výdrž u těchto aktivit.
Život se synem ADHD jí naučil pokoře, uvědomila si, že všechny věci nejdou ovlivnit přesně tak, jak by si přála. Dále se naučila nesoudit chování ostatních bez znalosti širšího kontextu a přijímat nedokonalost svého dítěte.
Na závěr vzkázala všem rodičům dětí s ADHD, že největší podporou pro tyto děti je rodičovská láska.