Radkovi přišly reakce přátel vždy adekvátní a nesetkal se s negativními reakcemi.
T: Když mluvíte o těch dovolenejch třeba s těma přátelama, že jste byli, zažil jste nějaký reakce ze strany těch přátel na něj?
P: Na (jméno syna), jo, tak jako, no, zažil, ale řekl bych jako adekvátní. Naši přátelé nejsou žádný blázni nebo magoři, jo, takže prostě ty reakce na něj byly, bych řekl, adekvátní, na tu danou situaci to bylo vždycky adekvátní, a nebylo to nikdy nic jako zásadně negativního. Ale prostě samozřejmě nemůže člověk po svejch známejch chtít, aby se k němu chovali jinak než jako k jinejm dětem, jo, takže.
T: A ze strany jinýho okolí, zažil jste něco negativního ohledně toho ADHD?
P: Jako osobně, osobně ne, nikdy.
Eva vnímala, že společnost hodnotila děti podle toho, jak poslouchaly rodiče, ale zapomněla na faktor ADHD.
Lence řekli v holičství po projevech ADHD jejího syna, ať si hledá jiné holičství anebo chodí po zavírací době.
Lidem okolo se zdálo divné, že
Pavla hned nereagovala na projevy svého dítěte s ADHD, přestože to měla ozkoušené.
Diana měla zkušenost s lidmi, kteří se ji snažili s výchovou pomoci, ale neuvědomovali si, že svým přístupem situaci spíše zhoršovali.
Petře ve školce učitelky sdělily, že se s tak divokým dítětem ještě nesetkaly a nasměrovaly ji do pedagogicko-psychologické poradny.