Leňa si připadala jako špatná matka.
T: Jak myslíte, že sluchová vada ovlivnila život vaší rodiny?
P: No, určitě nás to semknulo dohromady, protože ze začátku, když se narodila, tak jsem to hodně obrečela, to nezapírám. Že jsem strašná matka a neumím porodit zdravé dítě. To byla moje první reakce. Nebyla jsem naštvaná, že má nějakou vadu. To vůbec. Byla jsem naštvaná na sebe, že neumím porodit zdravé dítě. Když jsme začali být v kontaktu s Tamtamem a s různými maminkami, tak jsem zjistila, že vlastně přírodu neovlivním. Že si mě prostě, když to řeknu, vybrala sama, že chtěla, abych byla její maminkou a je pravda, že člověk, když má dítě zdravé, tak si neuvědomuje, že zdraví je to nejcennější. A když se vám narodí dítě s nějakou vadou, tak člověk si v ten moment uvědomí, že v dnešní době se lidi musí pořád učit. A ta dcera mně ukázala různé směry, že vlastně mluvené slovo není nejdůležitější, že je i znakový jazyk, že hodně lidí znakuje, v životě a ani neví, že znakuje. Zamáváte pápá, to je taky znak. Ale nikdo to nepoužívá. Nebo ve znakovém jazyce máte lidské tělo, že ukazujete. Taky ukážete: tady mám oči. A hodně lidí si to neuvědomuje. Takže jsem si všimla, nebo u dcery jsem pochopila, že mi ukazuje různé směry. Že není to o tom, že máte zdravé, ona je zdravá, ale chybí jí sluch, ale že s tím sluchem se dá pracovat i jinak. Takže mě to spíš ze začátku položilo a potom nás to s manželem semknulo. Abych byla upřímná, tak jsme si řekli, že i když má sluchovou vadu, tak si v budoucnu třeba pořídíme to třetí, i když nám hrozí zase sluchová vada.