Aleš měl strach, jak dcera bude zvládat svůj handicap a jak ji přijme kolektiv.
P: Podle mě bude trošku psychologický problém, až bude v té své věkové kategorii nebo kategorii dětí a zjistí, že je odlišná tím, že má uši, tedy naslouchadla, a oni nemají. Pokládám si otázku, že to bude hodně náročné z hlediska psychologického, aby si nezačala uvědomovat, že je méně – teď si nevzpomenu na to slovo – méně akceptovatelná společností. O tom hodně přemýšlím, kdy bude to období, protože tam nastane to, že když se dostane třeba do nějakého kolektivu, bude tam sociální klima toho kolektivu, tak najednou může začít o sobě pochybovat, že je méněcenná, by si mohla říci.
A na základě toho se jí věnujeme, aby kreslila pastelkami nebo asi si kreslila, aby modelovala, aby se pohybovala, to znamená, aby rozmanitou činností mohla dát svoji referenci kolektivu, že něco dokáže i přes svůj handicap. Já v tomhle případě nikdy nezapomenu na pana profesora, dětského psychologa, se kterým jsem měl možnost konzultovat svoji dizertační práci, který říkal: „Ano, každé dítě, i když se zdá být méněcenné svojí zdravotní indispozicí, může něco tomu dětskému kolektivu nabídnout, co ten dětský kolektiv nezvládne, a tím se dostane do té sociální skupiny.“