Zuzana byla v kontaktu s kamarádkou každý den.
Já si myslím, že mi těch 14 dní dovolené fakt pomohlo. Ta kultura, to, jak oni žijí, to, že si dělají starosti ten den a nedělají si starosti, co bude zítra. Pak jsem si tam prostě v hlavě řekla, že za rok se tam znova vrátím. Zavolala jsem to ještě dalšímu člověku, který mně je hodně blízký, že mám tuhle nemoc, že kdybych něco potřebovala, že budu volat jí. To jsem se tenkrát rozhodla, že nebudu volat mamince – to je další důležitá ženská v mém životě. A vím, že ona mě psychicky podpoří, ale nebude mít ten šílený strach, jí můžu zavolat a říct: „Ty si nedělej vůbec starosti, já jenom potřebuju to někomu říct.“ Takhle jsme se dohodly, z té dovolené jsem jí to zavolala a ona na to přistoupila. A protože nejsme v každodenním kontaktu, tak si jako myslím, že takhle jsme si obě řekly, že to takhle bude fungovat, že to je úplně v pohodě.