Melvys
Melvys žije s manželem a má dvě děti – staršího syna s diagnózou ADHD a mladší dceru. Výchova syna je pro Melvys náročná. Vyčerpává ji především neustále opakování pokynů ohledně rutinních úkonů, které syn zanedbává. Zásadní je pro ni téma školy, ve které má syn kvůli nárokům víceletého gymnázia problémy jak studijní, tak i co se zařazení do kolektivu týče. Po diagnostice syna Melvys nalezla mnohé ze symptomů ADHD i ve vlastním dětství. Jako výhodu ADHD vnímá zvídavost a široký záběr aktivit. Pro svého syna by si přála především to, aby se mu dařilo snáze zapadnout do kolektivu a nacházet si přátele.
Více o rodině:
Syn získal oficiálně diagnózu ADHD ještě před nástupem na základní školu. Svého syna Melvys popisuje jako roztržitého, nepozorného, neobratného, hravého, impulzivního, energického a nadprůměrně inteligentního. Právě kvůli jeho inteligenci se rozhodla se souhlasem odborníků nedávat synovi odklad od nástupu do školy, navzdory tomu, že se narodil o prázdninách a bylo mu tedy čerstvých šest let. Momentálně syn studuje víceleté gymnázium. Díky diagnóze dostal ve škole individuální plán, který mu upravoval úkony, ve kterých ho diagnóza omezovala – např. místo psaní diktátů „doplňovačky“ a více času na testy a zadané úkoly plněné ve škole při hodinách. Po nástupu na gymnázium Melvys začala zvažovat pro syna pedagogického asistenta. Momentálně jsou ve schvalovací fázi procesu.
Melvys se bojí, že by syn bez asistenta mohl být z gymnázia přeřazen opět na základní školu. Na gymnáziu se synovi zhoršil studijní průměr, učiva na něj začalo být příliš. Také se cítí být nepřijímaný kolektivem kvůli své jinakosti a Melvys konstatuje, že mu nepřijetí začalo způsobovat psychické problémy. Další nepříjemností bylo, že synovi učitelky si často stěžovaly na jeho chování. Ve třídě nevydržel sedět v klidu, lezl po skříních apod. Nabízenou medikaci se rozhodli s manželem odmítnout a zkoušet spíše nefarmakologické cesty, jak synovi pomoci. Synovu energii ventilují tím, že mu umožňují vybít se na různých předmětech k vyhození. Ačkoliv syn není nijak agresivní vůči lidem, má v sobě hromadu ničivé energie, kterou má nutkání si vybíjet.
V každém případě je Melvys se spoluprací se školou spokojená. Podotýká, že učitelky se snaží synovi vycházet vstříc formou nějakých úlev nebo více času na vypracování zadaných úkolů. Avšak domácí příprava do školy Melvys vyčerpává. Ačkoliv si syn připravuje do školy materiály sám, pokaždé něco zapomene a je třeba ho neustále kontrolovat. Zároveň si zapomíná zapisovat důležité organizační informace (domácí úkoly, kdy bude test apod.), což rodičům opět přidělává práci. Melvys v tomto ohledu vidí velikou naději na zlepšení v případě přiřazení asistenta.
S praxí pedagogicko-psychologické poradny Melvys spokojená příliš nebyla. Očekávala by intenzivnější a delší „testování“ diagnózy, aby se skutečně odhalily veškeré symptomy. Obávala se, že kvůli synově úctě k autoritám se u testování neprojevoval tak, jak se projevuje za běžných okolností. Nebyla spokojená ani s výstupem diagnostiky, která byla dle Melvys velmi stručná až nicneříkající.
Ve svém volném čase má syn několik různorodých koníčků a aktivit. Chodí na karate, cvičí parkur a hraje na bicí. Dříve hrál i na flétnu a chodil na fotbal. Melvys se snaží, aby měl syn řadu možností, jak se vybít a realizovat.
Audio a video
