Nejhorší bylo pro Stáňu A. čekání na diagnózu, nemohla ani spát. .
A jaké byly ty 3 dny čekání na diagnózu? Strašné. Ty byly asi ze všeho nejhorší. Bylo to šílené. Úplně nejhorší byla ta nejistota. Pořád si říkáte, že to bude fajn, že to bude dobré, ale co když ne. Nikdo neví, co bude, jak to bude, to bylo asi ze všeho nejhorší. Paradoxně se mi ulevilo, když mi řekli, že je to špatné. Už jsem aspoň věděla, že se bude něco dít, že mě pošlou tam, tam, tam a že se mnou bude někdo něco dělat. Co teda na tom bylo to nejhorší? Já nevím, co na tom bylo nejhorší, teď nějak mě nic nenapadá. A co jste ty 3 dny dělala, pamatujete si to? To čekání? No, nespala jsem, nespala a přemýšlela, co bude. Vůbec nešlo spát, bylo to šílené, já jsem spavec, úplný medvěd, a kdybych mohla, tak spím od rána do večera. A ty bezesné noci, ty byly kruté. Pan doktor mi pak nabízel nějaké léky na spaní, ale řekla jsem mu: „Ne, to prostě musím zvládnout bez toho.“ A zvládla jsem to.