Edita nepočítala s tím, že bude kvůli rekonvalescenci po operaci potřebovat pomoct s péčí o děti a domácnost.
Rekonvalescence? No, já jsem si myslela naivně, jak prostě za týden. Když jsem byla v nemocnici, tak jsme poslali děti k babičce a pak, jsem si říkala, pak je přivezou, a že to nějak s nimi zvládnu. Ale to byl teda velký omyl. Protože já jsem byla, ta ruka byla prostě, bolelo mě to, i to prso. A nesměla jsem to namáhat, to bylo takové to první, kdy jsem se cítila nemocná a že tu pomoc opravdu potřebuju. A oni byli připravení jen na tu chemoterapii, pak už jsem neměla nic víc zajištěného, ta tchyně už skoro nastupovala. Ale už prostě jsem ji nechtěla otravovat, už mi to bylo prostě blbé. Ještě tady vlastně byla mamka moje, a to bylo takové jako náročnější. Pak přijela tchyně, ale už toho bylo hodně. Po té operaci to bylo takový těžší. Na tu chemoterapii jsem byla připravená, na tohle už ne, že ještě budu potřebovat pomoc. A když už ta ruka a to prso se tak nějak daly do pořádku, tak mě chytla záda. Skřípnul se mi nějaký, tady kostrč se mi zablokovala. A to teda bylo asi nejhorší z celé léčby, protože já jsem byla úplně vyřízená, vůbec jsem se nemohla hýbat. To mi tehdy pomohl manžel, byl doma, pak někdo ještě přijel. Ta rekonvalescence, to bylo docela těžké, když na to vzpomínám zpětně. To jsem úplně vytěsnila radši.

16. 04. 2019