Na Ludmilu léky proti zvracení nefungovaly, pak jí bylo špatně, už když jen přijela do nemocnice. .
Přijeli jsme domů a já jsem vlastně to měla přesně naordinované: dostala jsem balík léků, které se braly souběžně s tou chemoterapií, protože potlačovaly účinky tady těch nevolností, aby člověku nebylo tak strašně špatně. Akorát na mě to nějak nefungovalo. Bylo mi zle úplně strašným způsobem. Tři dny jsem se nenajedla, protože to prostě nešlo. Po čtyřiadvacetihodinovém zvracení jsem už neměla co zvracet. To už opravdu člověk nemá co zvracet. To už vyzvrací všecky šťávy. To už prostě je jenom taková pěna jakási. A snažíte se pít. A pijete tím způsobem, že se napijete doušku vody, a přijde vám, že jste vypila litr, protože to je úplně hrozné. Paní doktorka se mi snažila pak pomoct, dostávala jsem nějaké silnější injekce přímo před tou chemoterapií. Jenomže jak řekla i sestřička na té onkologii: „Ono už po určité době, když vy sem přijedete, tak už máte v hlavě to: „Ježkovy voči, mně zas bude špatně.“ A já jsem si to ani nějak nepřipouštěla, že mi bude špatně. Věděla jsem, že mi bude špatně, to bohužel. Ale třeba se mi stávalo už i to, že jsme přijeli… Ten den, kdy jsem měla dostat chemoterapii, tak jsem šla klasicky prvně na odběr krve. Potom jsem se nahlásila u sestřičky, že jdu k paní doktorce. Počkala jsem, bylo vyšetření u paní doktorky, a čekala jsem, až přišly vlastně výsledky z té krve. A pak teprve jsem odcházela na stacionář, na tu chemoterapii. No, a my jsme třeba přijeli a já ještě před tím odběrem krve – už když jsme tam byli, teď nevím, snad potřetí nebo počtvrté, to je jedno –, už prostě to bylo tak, že my jsme přijeli a já první, jakmile jsme přišli nahoru do toho patra, kde se odebírá krev, tak první moje cesta byla okamžitě na záchod, protože už jsem zvracela.