Monika C. si až po ukončení léčby začala uvědomovat čím prošla. A začala mít strach z recidivy.
Takže takhle to mám a takhle to bylo i s tou nemocí, že vlastně až bylo to nejhorší za mnou, tak teprve mi docvakávalo, že jsem si prošla peklem. V té době jsem to brala: „Prostě je to tak, je to nějaký krok na nějaké cestě, musíš ho udělat, nepřekračuj to, protože se ti to vrátí.“ A tak jsem to prostě brala. A co se teda dělo pak, když vám to docvaklo? Když mi to docvaklo? Tak jsem dostala úplně šílenou panickou hrůzu z toho, že se to vrátí. Strašně jsem chtěla dělat najednou všechno, najednou jsem hodně chodila do divadla, do kina a s kamarádkami na kafe. A úplně jsem vtom zapomněla, že vlastně nemusím nikam spěchat, že kdyby náhodou něco bylo, že mám kolem sebe lidi, kteří to hlídají. Že chodím na prohlídky, a že kdyby něco bylo, že mám toho manžela, který to poznal jednou, a tak znova by poznal, že není něco jen tak, že by byl první, který by mi řekl, kdyby měl dojem, že se mu něco nezdá. Že mě prostě střeží, že tady je. Takže teď už mám klidnější život a věnuju se zábavě a přátelům v takovém normálním slova smyslu