Jana A. se začala na život dívat jinýma očima a radovat se z maličkostí.
Já tuhle nemoc neberu jako trest za něco. Uvědomila jsem si, že je to zdvižený prst, kterým jsem si potřebovala přehodnotit priority ve svém životě. Potřebovala jsem si přehodnotit své nastavení myšlenkové, své myšlenkové pochody, své vnímání okolí. Že to není jenom všechno o mně, ale je to o tom, jak já dokážu vnímat maličkosti, těšit se z toho každodenního života, nečekat něco extra megalomanského, velkého, ale doopravdy užívat si sluníčka, užívat si každodenních maličkostí a radovat se z toho. Nevím, jestli jsem to dostatečně dobře popsala, ale takový ten pocit, kdy máte v sobě nějakou křivdu nebo máte v sobě tu negaci, která ve vás jako kdyby přebývá nebo vás už nahlodává, je jenom o vás. Je jenom o tom, jak vy vnímáte okolí a ten okolní svět, a vlastně všechno to je o mně. A ta nemoc mně taky ukázala, že by mohlo dojít ještě k něčemu horšímu, že je načase prostě změnit své vnímání a ten svůj postoj a zamyslet se, že tady tohle je to, co mně ubírá energii, co mně ubírá to pozitivní a co mě deptá a co mě zneklidňuje. Takže když beru ten život pozitivněji, když se těším z maličkostí, když vnímám takové ty doopravdy krásy prostě toho dnešního dne, byť sem nemocná a strašně špatně snáším samotu – jsem tady od rána do večera sama, byla jsem zvyklá na spoustu lidí kolem sebe a dělá mi to problémy – tak se snažím nacházet v tom vždycky to prospěšné a dobré pro mě. Pro mě to ponaučení je, trošičku se zastavit a naučit se to vnímat jinak, než jsem byla doposud zvyklá, protože už jsem to opomíjela. Absolutně přehlížela.

16. 04. 2019