Ingrid je ve svém životě díky nemoci vděčnější a pokornější.
Někdo prostě hledá utěšitelství v tom léčitelství, někdo dá přednost úplně jiným věcem, nějakým meditacím. Každý hledáme tu pomocnou ruku, ale je to fakt, že každý z těch lidí hledá, kde se může uklidnit, kde najde takový ten vnitřní klid. Protože je to o tom vnitřním klidu, je to o tom, trošičku se zastavit, zamyslet, co teď dál, co teď má tu hodnotu, kterou budu momentálně řešit, aby ten život byl naplněný. A možná zní to zvláštně, že ten život od té doby prožíváme tak silně intenzivněji, že si užíváme, hrozně si ho užíváme – a je to takový svým způsobem danajský dar – ale užíváme si ho, to, že jsme museli projít tou chorobou, a užíváme si toho, že tady jsme a že tady můžeme být. A říkám, jsme vděční za každý den, za každé to ráno, a ano, samozřejmě těšíme se, co bude nebo tak, ale nějaké naše plány nějak do dálky nejsou. Spíš je v tom taková nějaká, jak bych to řekla… Jak se říká, že člověk míní a Bůh mění. Když to přijde, budu ráda. Asi tak, jako ty plány jsou samozřejmě v té hlavě, ale člověk se snaží být takový, jak bych to řekla, trošičku… Je v tom pokora, je v tom obrovská pokora, když už se něco takového stane, tak jste pokorná, něco v tom smyslu jako když někdo dostane infarkt, dostane se úplně dolů a přestane kouřit.