Petra onemocněním získala kamarády a naučila se žít tady a teď.
Co ti to onemocnění dalo? Dalo mi třicet kilo, mimo jiné. Kamarády, opravdové kamarády. A že je nejdůležitější fakt takové to „tady a teď“. To prožívat všechno. Jako, co bude zítra? Přejede mě auto? To mě může s rakovinou i bez ní. Že člověk by si měl fakt víc ten den užívat, nebo ten okamžik celkově. Že se u toho snažím takové to: „Jo, tak třeba si za dva roky koupíme nové auto.“ Ne. Buď si ho kup teď, anebo o něm nemluv prostě. Nebo nové boty nebo pojedeme na výlet nebo skočím padákem. Ne. Buď chci skočit, tak skočím teď (nebo až bude počasí), ale nemá cenu jakoby plánovat, co budu dělat, až budu v důchodu. Protože já nemusím být ani v důchodu a nemusí mi být nikdy ani 50. Nechci a nikdy jsem nechtěla na konci života říkat: „Co jsem měla udělat?“ Já ve svém životě jsem nikdy ničeho moc nelitovala. A o to víc si tohle uvědomuju teď, že prostě jako tady si tenhle život prožiju. V dalším si to možná nebudu pamatovat. Jestli nějaký další bude. Ale žij tady a teď.