Lenka A. nebyla připravená na tak radikální změnu vzhledu.
První řeknu asi tu povrchní část. Protože vzhled. Každé ženě není jedno, jak vypadá. Tak samozřejmě, vypadají vlasy, vypadají řasy, vypadá i obočí, na to jsem třeba nebyla připravená. Jsem si říkala: „Vypadají vlasy, to je v pohodě.“ Nějak jsem to neřešila v té době, pro mě bylo primární vyřešit léčbu toho onemocnění, nastudovat si všechny informace a nějak se v tom prostředí začít pohybovat. Takže vlasy, to jsem si říkala, že to patří k tomu. Ale ty řasy a obočí… Když jsem potom stála před zrcadlem, když už jsem je neměla, nepoznávala jsem se. Změní to úplně obličej, vůbec celé to onemocnění vás změní, protože berete kortikoidy, takže já jsem měla takový oteklý obličej. A pak samozřejmě ta operace prsu. Přišla jsem o prso, ale čekala jsem, že budu mít horší emoční projevy potom. Nebo že budu na to víc citlivější. Ale není to tak. Zase si myslím, že hodně k tomu dopomohl manžel, když řekl, že to pro něho není důležitá věc – nějaká prsa. Že už jsem odkojila, že už vlastně ty prsa nepotřebuju. Samozřejmě, vadí mně ta nesouměrnost, vadí mi podívat se na sebe do zrcadla. Ale nepřipadám si nějak zohyzděná, nebo prostě to beru tak, jak to je, že to má nějaký důvod. Někdo si nechá tetování přes celé tělo, má to pro něho důvod. Tak já prostě jsem jiná a přispěla jsem ke svému zdraví, takže tak to beru.