Se Žofkou byl u sdělení výsledků manžel. Nerozuměla přístupu rodičů, kteří se ji snažili uklidnit.
Věděl to už manžel, protože ten se mnou byl v čekárně. A pak jsem to volala mámě. Moji rodiče věděli, že se něco děje, že vlastně jsem byla na nějaké biopsii a že si jdu pro výsledky. Ale štval mě už takový ten jejich přístup „To nic nebude, to bude dobré“. A tím pádem jsem si říkala: „Vlastně, a co když ne? Co když to dobré nebude, že jo.“ Tak to vím, že jsem mámě tehdy volala a říkala jsem: „No, já fakt mam rakovinu. Vy si tady myslíte, že ne, ale já ji fakt mám.“ Takhle to bylo, což je jako fakt divné, ale bylo to tak.