Maria o své nemoci s příbuznými nechtěla mluvit. Recidiva pak byl pro rodinu šok.
Byl někdo u toho s vámi, když vám to znova říkali? Já takové věci radši chci dělat sama. Samozřejmě, když jsem to řekla doma, tak nikdo tomu nevěřil. Nemohla jsem to říci ani svojí mamince, protože ta by začala tolik brečet. Jak jsem byla v nemocnici právě po té operaci prsu, ona říkala: „Co ti vůbec je?“ Já povídám: „Ale nic, něco mám na ruce.“ Já jsem jí to nemohla říci, protože ona by byla hysterická a mě by to ještě víc zdeprimovalo. Neřekla jsem to a nechtěla jsem se ani svěřovat. Nevěřila tomu ani sestra. Nikdo nechtěl věřit, protože si mysleli, že jsem vyléčená, že jsem z toho, byla jsem pohodová, všechno. A najednou buch – a zas taková.