Jana A. našla elegantní řešení pro své potřeby být sama a zároveň v kontaktu s dětmi
Pak jsem byla i sama na sebe naštvaná a pak i na ně. „Vy za mnou ani nepřijdete, vy mně ani pusu nedáte. Já jsem vám úplně ukradená.“ Tak jsem občas projevovala takový jako kdyby vztek. Říkám: „Tak to teda ne.“ A pak jsem si uvědomila: „Aha, ale já zavírám vlastně dveře.“ Takže jsme se domluvili, že když budou dveře otevřené, tak to znamená, že kdykoliv můžou přijít. Protože oni taky neuměli pracovat s tou informací. Oni taky žili v domnění: „Aha, maminka odpočívá, tak ji necháme. Nebudeme ji otravovat.“ Byli zvyklí, že za mnou chodili pořád, a najednou to bylo pro ně něco jiného, ale krásně to respektovali, snažili se to dodržovat. A na jednu stranu mně to strašně vadilo, pobuřovalo, že prostě nemám to objetí, nemám to švitoření jejich, ty diskuse a ty rozhovory. Tak jsme se pak domluvili, že budou dveře otevřené, když se budu cítit, a to bude znamenat, že kdykoliv za mnou můžou přijít, a že když půjdou ráno do školy, tak přijdou, dají mi tu pusu. Když přijdou, i kdybych spala, tak můžou tam kdykoliv za mnou přijít. A pak ten pocit najednou zmizel. Najednou se to vrátilo jako kdyby a dětem, si myslím, že už to přijde úplně normální.

16. 04. 2019