Syn Evy za ní během léčby docházel a trávili společné odpoledne.
Třeba syn bydlel samostatně tam, kde já jsem prodělávala tu léčbu, takže on vždycky ve středu odpoledne mě vyzvedl a vlastně strávili jsme spolu každou středu. Do večera a tak nějak. A pak mě vrátil zpátky do nemocnice. Si vás takhle půjčil, jo? Si mě vypůjčoval, no. To vždycky vymyslel, co budeme dělat. Jednou jsme šli koupit trámy, protože on pracoval, myslím, na baráčku, tak jsme šli koupit trámy. Jednou jsme šli koupit trubky anebo nějaké obklady a pořád něco. Takže to odpoledne jsme vždycky. Já jsem tam seděla, on mi říkal: ,,Tak teď budu, mami, dělat s tímhle tohle.“ A takové věci. A tak to bylo taky fajn, že prostě člověk přijde na jiné myšlenky.