Zlatuše měla v synovi ohromnou oporu. Svíraly jí ale i přesto pocity, že je na obtíž.
To byla druhá pecka, že ti moji nejbližší mě v tom víceméně nechali. Pro mě ta rodina byla, vždycky jsem žila v tom, že je mám prostě, snažila jsem se jim to dávat najevo, jak to šlo, nebo pomáhat, a najednou v takové chvíli, rozumíte, vás nechají v tom a perte se s tím sama. Takže jsme na to zůstali s tím mým synem sami a on chudák – toho teda jsem se snažila šetřit, že jsem mu řekla jenom takové nejzákladnější věci, že asi mi bude špatně, že mi bude muset pomoct nebo tak –, takže jsem ho na to tak připravila. Stejně to pro něho byl teda šok, ale fakt je, že se snažil a byly chvíle, kdy jsem se sama za sebe styděla a měla jsem šílený pocit viny, že se o mě musí starat, že všecko vaření, všechno prostě na něho spadlo, protože já jsem nebyla schopná fakt nic po těch chemách, protože to mě vždycky dovedli do auta, odvezli do nemocnice a pak přivezli. A šla jsem si lehnout a byla jsem neschopná třeba týden vůbec, já nevím, třeba si ohřát čaj nebo něco takového. Takže vlastně to všechno spadlo na něj a ten můj syn, teda jako psychicky ho to vzalo, snažil se držet a já jsem si vždycky říkala, že já jsem měla být ten, kdo mu pomáhá, a ne on. Ale pak jsem to zas přehodnotila a říkám si: možná v tom životě všechno má svůj smysl a všechno je k něčemu dobré, že ho to připraví na ten život, že se naučí starat se sám o sebe, postavit se k věcem čelem anebo je řešit. Tak jsme takhle prostě jako společně bojovali.