Manžel Jany H. se s jejím onemocněním smiřoval několik měsíců.
Teď už je to dobré. Tím, že my jsme spolu 20 let – před 20 lety jsme spolu začali chodit, 12 let z toho manželé –, a tak jsme spolu strašně dlouhou dobu. Pro něho to bylo, řekla bych, daleko horší než pro mě. Já jsem se s tím smířila strašně rychle, ale jemu to opravdu trvalo – řekněme, 2 měsíce? Fakt dlouhou dobu. Teď už je to dobrý. Zaplať pánbůh. Byl takový zamlklejší, všichni v okolí to i na něm poznali. Leckdo řekl: „Jé, manžel to těžce nese.“ Prostě tady tohle. Říkám: „Jo, nese to hůř než já.“ A povídám mu: „Jak ti můžu pomoct?“ „Nijak.“ On je takový introvert trošku, kdežto já jsem extrovert, takže v tom to mám možná já lepší. On si to nechával v sobě, nikomu to moc neřekl. Já se ho ptala: „A řekls to třeba tomu?“ „Ne, já jsem mu nic neřekl.“ A takové. Možná kdyby se o to podělil, tak by mu to víc pomohlo. Že by si mohl promluvit. Já mu v tom asi zas tak úplně nepomohla, protože jsem si pořád z toho ze začátku dělala srandu. A to taky asi těžce nesl, že jsem se pořád smála. A já říkám: „No teda, já jako budu plešatá, tlustá a plešatá, no teda, jako to je vyhlídka. S takovou ženskou tady budeš žít.“ A on vždycky: „Nech toho, nech toho.“ Prostě hůř se s tím smířil.