Moniku C. manžel podporoval, a když přišla o vlasy, sám pak přišel v šátku.
No, manžel, to je můj anděl, to je můj anděl, protože ten to vlastně se mnou prožil úplně všechno nejvíc, nejvíc. Děti si měly svoje životy, svoji školu, svoje kroužky, ale manžel to jakoby prožíval se mnou nejvíc. A viděl mě tady, když jsem, to tak řeknu tvrdě, ale trpěla, protože byly chvíle, kdy opravdu ty bolesti byly úplně šílené. Šílené v tom smyslu, že nevíte, co máte dělat, nemáte si, jak pomoct, léky nepomáhají, nic nepomáhá. Takže byl tady, byl tady a byl tady a nelitoval mě, což bylo úplně nejlepší. Bral to, bral mě prostě, tak jak to je. Když jsem se nechala ostříhat, protože už mi teda vypadly vlasy, tak se synem, s tím nejmladším, udělali takové gesto, že oba přišli v šátku, takže jsme chodili všichni 3 v šátku, což bylo takové pěkné, že to neupozorňovalo na mě. V té době, vlastně to bylo po první chemoterapii, jsem ještě měla obočí i řasy, takže to nebyla taková hrůza, nebylo to tak vidět. Ale s každou další chemoterapií bylo víc vidět, že prostě nemocná jsem já, že už to není jenom móda, ten šátek. Ale prostě byl tady a podporoval mě, pomáhal, s čím se dalo. Pro mě byl asi v té době nejdůležitější osoba, záchytný bod, prostě podpora. A hrozně si ho vážím za to, že neměl srdceryvné scény přede mnou. Až jsem ho někdy obdivovala. Nevím, jestli někdy brečel, ale ne přede mnou, nedělal to přede mnou, nechával si to nějak asi pro sebe, mluvil se mnou, hodně se mnou mluvil, byl tady, takže to je nejdůležitější osoba.