Editin manžel nedával najevo své prožívání. Jí samotné se o nemoci špatně hovořilo.
Prostě když má člověk chemoterapii – a já ještě měla ten Zoladex taky, jako že v přechodu –, tak je to takové horší. Ta chuť chybí. Ale já jsem to vždycky nějak – nechci říct – přemohla, ale prostě vůbec neovlivnila. Myslím si, že manžel, kdyby nevěděl, tak to ani nepozná. Jsem se snažila fungovat normálně ve všech, ve všech ohledech. Jako občas mě napadají takové kacířské myšlenky, že on si to vůbec neuvědomuje, že to prostě jde všechno mimo něj, že všechno házel jakoby na tu svoji mamku, ona se starala o děti. Když bylo třeba pohlídat, tak řekl buď jí, nebo ségře. Ale možná je to nesmysl, že spíš si hledám někde nějaké. On to tak prožíval a nedával to na sobě znát. Myslím si, že to vztah neovlivnilo, ve špatném vůbec, a v dobrým taky. Myslím si, že prostě je to stejné. No, možná je to jako že stejné. Já mu neříkám všechno. Prostě já to píšu na ten blog, všechny ty svoje myšlenky, protože já hrozně nerada o tom mluvím. Nebo to neumím, potřebuju prostě, aby mě poslouchal, a mít na to čas, a on prostě věčně čas nemá. A výjimečně se stane, že bychom si sedli a fakt si povídali tak, že já se rozpovídám. Mně to třeba trvá tři hodiny, než se dostanu k tomu jádru pudla, co chci říct. Takže já radši píšu, a když mu chci něco sdělit, on to nečte, on ten blog nečte, což mě tak jako. To mě pěkně štve, teda mě to hrozně mrzí, že on tohle prostě. Ale když potřebuju něco jakoby mu říct, něco důležitého nebo spíš takové ty moje vnitřní pochody, a tak mu to napíšu. A má informace o mém zdravotním stavu, to mu říkám. Samozřejmě, když jsem čekala na výsledky, tak jsem mu to řekla. Všechno mu jako sděluju. Ale takové to, co si myslím, jak se bojím, tak neříkám mu všechno, protože mně se o tom špatně mluví a já to neříkám nikomu. Vy jste vlastně první, kdy o tom mluvím takhle nahlas.

16. 04. 2019