Pro Zlatuši byl kontakt s kamarády důležitý. Vnímala, že pro některé je těžké navázat kontakt.
Tady možná narážíte na to, jestli věděli, čím procházím nebo tak. Tak ten můj mladý, ten to teda moc nevěděl. Ale jinak vím, že je to problém dost těch lidí nebo rodiny kolem toho člověka. V mé rodině to bylo takové atypické. Ale vím, že je dost problém najít tu cestu. Že jsou někdy lidi – já jsem se s tím setkala u mých kamarádek, které třeba jsme se potkaly anebo mi řekly „Pojď se mnou na kávu“ nebo „Mohly bychom jít na kávu“ a já jsem šla. Pro mě to bylo docela důležité, protože jsem měla pocit, že ještě žiju, že si dokážu dojít na kávu, že ještě můžu něco. A tady ta kamarádka třeba říká: „Někdy bychom mohly, tak zítra třeba, jo?“ A pak mi volá: „Ty, víš, já nemůžu, tak jiný den.“ Pak jsme se potkaly a ona, že někdy zajdeme, a teď mi došlo, že ona se bojí se mnou mluvit. Ona nevěděla, jak se mnou mluvit. Protože ona něco říkala, že byla u kadeřníka, a teď se zarazila, a já jí říkám: „Jako mě se nemusíš bát, víš, pro mě to není problém, já už o tom můžu mluvit, mně to nevadí.“ Protože jsou lidi, kteří, třeba moje kamarádka, která procházela touhle léčbou, tak při nějakém náznaku plakala nebo prostě se jí to dotýkalo. A vím, že tady ta kamarádka měla strach z toho, že by nevěděla, jak se se mnou má bavit, že nevěděla, čemu se má vyhnout, i když mě měla ráda. Až jsme si to takhle vysvětlily. Nebo jsem jí říkala, že se toho nemusí bát. Tak spolu chodíme si sednout nebo si povídáme a byly jsme v divadle s jejím manželem a tak různě. Ale vím, že někteří lidi z toho mají strach a pak jsou, bylo pár kategorií lidí – ta nemoc mi je tak trošku roztřídila. Někteří se báli, jak se ke mně přiblížit, a pak byla taková skupina lidí, pro které už jsem nemohla nic udělat, tak se mi vyhýbali, jako že už jsem pro ně nic, že jsem už nebyla zajímavá.