Stáňu B. těšilo trávit čas s přáteli, při kterém se mohla odreagovat.
Co se týká psychické stránky, takhle jako, mě to dobíjí. Ty vycházky do lesa na houby a takhle. Nebo když vyrazíme s těmi našimi děvčaty. Když se sejdeme, tak to třeba jsme byly tady u nás, sedly jsme si a jedna donesla pekáč buchet, jedna donesla špekáčky, jedna vytáhla víno, třeba jsme seděly do půlnoci a srandy bylo, posmály jsme se. Prostě takové to přátelství, že člověk má. Že třeba tady s děvčaty, s kterými tady jsem doma, tak ty zase třeba: „Víš, zamluvila jsem stůl tam, tam se tancuje, jdeme si tam sednout. Jdeš s námi?“ Nebo jdeme do divadla. A že mám spoustu takových – já jsem už lenivá na tohle –, ale tím, že mě tihleti lidi vytáhnou, tak ráda jdu. A ráda chodím. Třeba utíkám z domu, když už to na mě padá všecko, už jsem taková vyčerpaná psychicky, fyzicky a všecko, tak prostě jedu třeba ke kamarádce nebo teď jedu k té dceři.