Barboru překvapilo, že byla šíleně unavená. .
Ne, ne, ne. Ono tady v tom městě je fakt, že třeba ty první dávky ozařování, z toho jsem byla hodně překvapená, protože jsem si říkala: „Fajn, je léto, půjdu do té nemocnice, pak půjdu procházkou přes park domů.“ A jednou jsem se probudila na lavičce, kde jsem prostě usnula, úplně vyčerpaná. Takže pak jsem jezdila normálně, buďto jsem jela autem, nebo většinou dopravními prostředky, protože tam ten doprovod není potřeba, když je člověk na zastávce tramvaje, tak není problém. Vy jste říkala, že jste po tom ozařování byla hodně unavená, mělo to ještě nějaké další následky? Ta únava, ona přešla postupně, nejhorší byl opravdu ten první týden. Ale oni mi to říkali, že budu unavená. Jenže jak člověk nemá technické vzdělání a vlastně neví moc, co se s ním děje – chvilku nad vámi vrčí nějaká mašinka –, tak tohle mě fakt překvapilo, ta velká, úplně šílená únava. Ono to potom přešlo. A další věc je, že tam vznikne pigmentace, v místě ozařování. Ale doktoři už předem říkali: „Vy jste typ, který pravděpodobně s tím nebude mít velký problém.“ Jen jsem byla opálená tak nějak inverzně – tam, kde jsou ženské pod plavkami neopálené, já jsem měla čtvereček opálený. A ta pigmentace zmizela během asi 2 let, jako chvilku to tam bylo vidět, ale tím, že bylo vedro, tak ani jsem se ničím nenatírala, snášela jsem to dobře. Je fakt, že byli tam se mnou pacienti, spíš takové právě světlejší typy, že když měli třeba ozařovaný krk, bylo vidět, že to mají hodně spálené, ale mě teda zaplať pánbůh tady tohle nepotkalo.