Když paní Miriam přemýšlí o konci života, říká, že nemá cenu jej prodlužovat. Možnost eutanazie by brala jako zajištění bezbolestné smrti.
Textový přepis rozhovoru: Jak vlastně přemýšlíte o tom, co teďka bude dál? No, teď už nic, teď čekám na tu zubatou akorát. Mluvila jste o tom s někým, co třeba jde očekávat, jak to bude dál probíhat s tím vaším dýcháním? To mi nikdo popravdě neřekne. Chtěla byste to vědět? Ani ne. Já vím, že když dcera mluvila s těmi doktory, tak ona mi taky řekne jenom to, co chci, ale zase nejsem takový tupec, abych nevěděla, že když mám v krku rakovinu a někdy se nemůžu prodýchnout, tak že už jsem na zemření. Teď jde o to, jestli tady budu 14 dní, měsíc, nebo dva měsíce. Už sem tady půl roku. Dostávám léky. Věřím tomu, že ty léky to zbrzďují. Ale prodlužovat život, tady koukat do zdi, to taky není nic pěkného. To bych radši šla. A ta eutanazie dneska není, to si nikdo nedovolí. Takhle tady ležet, to je život… (….) My jsme mluvili o té eutanazii. Já bych to klidně brala teda, protože vím, že zbytek života pro každého je stejný, to je prostě umírání od umírání. Hlavně, že mi dají něco, že mě nic nebolí…

1. 08. 2019