Pan Otakar zpočátku přemýšlel o tom, že by svůj život nejraději ukončil kvůli pocitu bezmoci. Izoloval se od okolí, nechtěl nikoho vidět. Zdravotním sestrám z hospice přičítá podíl na tom, že se jeho myšlení proměnilo.
Textový přepis rozhovoru: Psychika, to je důležité. Já jsem ze začátku byl rozhodnutý to skončit. Pak mi to rozmluvili… Hlavně kvůli té bezmocnosti. Když to vidíte, tak vás to k tomu žene. Já jsem třeba…Jak se to řekne přesně? Eunazie? Eutanazie. Eutanazie. „No, to nejde. O tom nemluvte, to nejde.“ Říkám: „Proč? Takový život stejně nemá cenu.“ A chtěl byste ji i teď, tu eutanazii? No, trochu jsem to přehodnotil a jsem se rozhodl, že už ne. (…) To z toho okolí, já jsem právě na ty Vánoce vypnul telefon, nikde jsem nikomu neodpovídal na nic. Říkám: „Nikoho nechci, s nikým se nechci bavit.“ Teď to jako obnovuju, sestřičky mě přesvědčily, že to chce kontakt a takové. Aspoň trochu se změnit. A ty mně pomohly psychicky.

1. 08. 2019