Paní Václavka říká, že situaci přijala v klidu, s vědomím, že každý člověk musí zemřít. Namísto pokusů o léčbu se rozhodla odejít do prostředí, které považuje za lepší pro závěr svého života.
Textový přepis rozhovoru: Když bychom se vrátili k tomu, jak vám lékaři oznámili, že léčba už nemá smysl. Jak hodnotíte ten způsob, jak s vámi mluvili? Otevřeně. Tak já člověk, který stojí rovnýma nohama na zemi a mám léta – čili já vím, že každý člověk musí zemřít, to je samozřejmé –, takže já jsem to nepřijala nějak tragicky. Spíš bych řekla, že k tomu přistupovalo hystericky moje okolí víc než já. I smrt patří k životu… Takže myslíte, že okolí vás nepodporovalo, že spíš by… Okolí mám vynikající, já mám vynikající okolí. Začali tím, že – což mě mohutně rozčilovalo, a to jsem musela utnout – říkali: „Babi bojuj, bojuj, bojuj.“ Ale jak mám bojovat, s kým mám bojovat? Žádného draka mi sem nedali, ani kopí, a tak to jsme uzavřeli tuhle kapitolu a už po mně nikdo nechce, abych bojovala. To se taky nedá bojovat. A v mých letech ten závěr ve špitále s hadičkami po operaci, to není přijatelné. To je lepší tady v hospicu na terase a dívat se, jak svítí sluníčko.

1. 08. 2019