Paní Marie Anna žije s nemocí už dva roky. Přestože se označuje za smířenou se smrtí, zhoršování svého zdravotního stavu někdy nese špatně. Snaží se chmurné myšlenky odhánět a předat ostatním něco pozitivního..
Textový přepis rozhovoru: Máte nějaké obavy? Z čeho, prosím vás? Ze smrti? To já jsem už s tím smířená dávno. Jsou to těžké otázky. Není mi to jedno, nikomu není jedno, že máte takovou nemoc, ale dá se to prožívat. Samozřejmě ty bolesti jsou různé, zase chodím k naší paní doktorce do Raškovic. Předepisuje mi takové náplasti, to mám momentálně na tři dny, od nějakých silnějších bolestí – jak se mi něco přidá do toho, že toho je více, že už by bylo třeba pomoc jinak nebo že se to trošičku zhoršilo. Ale pan doktor říkal, že to je obdivuhodné, že tak dlouho jsem to vydržela, ty 2 roky. …. Byla jsem šťastná, že se to nezhoršuje. A dodnes to tak mám. Jsem ráda, že se to udržuje, sice už teď je to, bych řekla, trošku horší, jak to bylo, protože jsem začala víc chudnout, tak si už to beru víc. Každý musí umřít. …. Je mi to líto. Nesmím nad tím uvažovat, jak uvažuju, to není pro mě dobré. Není. Já to musím zahodit vždycky. Vždycky říkám, kolikrát hodně známých mám a já jim říkám: „Já to beru tak, jak to je, prostě mi to bylo… Asi to tak mělo být.“ „Ty to bereš?“ A já říkám: „A co mám dělat? Zbláznit se? Nezblázním.“ Jak přijde ta hodinka… Pořád děti na to upozorňuju. Každému říkám, aby se snášeli, měli rádi a tak.

1. 08. 2019