Paní Hana chce odejít do hospice, protože její manžel jí nevěnuje péči, kterou by potřebovala.
Textový přepis rozhovoru: A tak teďka přemýšlíte o tom, že byste šla do toho hospice? P: Ano. Já musím jít, protože když budu doma, tak já se tady zblázním, protože můj muž furt si myslí, že budu vařit. Já říkám: „Ty jseš snad blázen.“ Vždyť já se bojím stoupnout si a jít tady k pračce, a to budu stát u sporáku ještě?On má takové tipy, že on si zvykl na mé jídlo, protože my jsme spolu 41 let, on nejí ani u své sestry, on nejí nikde v restauraci.A já jsem mu říkala, že mi bude docházetpro obědy, že tady je chlapecký domov a že tam prodávají pro důchodce obědy.On že tam ale chodit nebude, protože to on nikdy neudělá, on nebude nikde žebrat. On je jak blázen, mu nevysvětlíte, že to je normálně,jako kdyby šel do restaurace s kastrolky. Takže manžel nějak moc neumí vám pomoct v tom, co byste potřebovala? No právě. Já říkám: „Ne, ty mně neumíš pomoct.“ On je třeba doma, já jsem v posteli, já bych potřebovala, aby mě zvedla aby za mnou přišel, on tady sedí, já na něho volám, on neslyší. Já říkám: „Kup píšťalku, já na tebe vždycky písknu, abys přišel.“ Protože já potřebuju třeba podat hrneknebo se napít a podat prášek.No, katastrofa. Já říkám: „Co já se tady s tebou budu furt rozčilovat, kašlu na tebe, půjdu do nemocnice.“ A on, že to se mu nelíbí, že on to nedovolí. Tak já říkám: „Ty můžeš dovolovat tak prd.“

1. 08. 2019