Paní Helena popisuje mnoho svých přátelských kontaktů a návštěv jako důležité rozptýlení, které jí pomáhá se se situací srovnat a nepřipouštět si chmurné myšlenky.
Textový přepis rozhovoru: A co vám pomáhá v tom, se s tím nějak srovnat? Já nevím, já jsem prostě celý život dostávala dost drcanců, takže mě nějaký návrh ještě jako nepřekvapí. To nevím, co by xxxx. Já to mám, jakbych řekla, bez depresí nebo toho. Já mám hodně kamarádů, představte si, i přes internet. Jak já jsem říkala internet, takněkdo na to: „Á, internet.“ No, já jsem říkala, je to jako nůž v rukou dítěte. Někdo si z toho vybere to špatné, někdo ne. A já jsem tam potkala partu bab, kde je víceméně vedoucí herečka xxxx a s nimi je strašná legrace a ony sem zamnou jezdí, mockrát už zamou byly. Eva, potom malířka Viky – no, vidíte, to je hanba, nakonec mi vypadne xxxx a mnoho takovýchle krásných bab, které jsou samá sranda. A prostě ty za mnou sem jezdí taky každý den, píšou. Potom mám ještě mnoho dalších tady místních známých, takže mně se tady telefon netrhne a návštěvy taky. A ještě je pan doktor tak laskavý, že přijde a mně tady sedí bába a on řekne: „Tak vy se už asi nezdržíte?“ A ona řekne: „Jo, ještě půl hodiny.“ Tak on chudák odejde a nechá nás ještě tam. Já ani nemám čas nad něčím přemýšlet, a když mám spavý den, tak několikrát jich proklímám, že mi to furt zvoní nebo tohleto. Ateď po 3 nedělích jsem tady se ještě seznámila s paní naproti. Ta je taky strašně fajn. Takže nemám čas nějak nad tím přemýšlet. Anebo usnu. A prostě pak je mi všechno jedno, takže na nějaké deprese náladu nemám.

2. 08. 2019