Paní Tereza se stará o to, aby manžela, který o ni pečuje, zatěžovala její nemoc co nejméně.
Textový přepis rozhovoru: A ještě se starat, aby na to nemyslel manžel, protože je to pro něj taky nápor svým způsobem. Tak mu vymýšlím práci. Takže jsem mu nakoupila haldu drůbeže. A spoustu takových věcí: tady balkon mi oprav, támhleto mi udělej. Takže on má furt taky co dělat a nemusí na to myslet. Řeknu: „Běž si na pivo, já když něco, tak zavolám, kdyby mi bylo zle. Nechci tě omezovat. Musíš žít normálně dál.“ Takže to beru i po téhle stránce, že tu rodinu ta nemoc ještě víc ztužila. (…) Mě ještě napadá, jak to vlastně probíráte s manželem xxxx? Nijak. Zeptá se mě, jestli potřebuju něco, jestli mě něco bolí nebo něco. Jinak se o tom nebavíme. My víme, že to tu je, že tu máme jednoho hosta navíc, a já chci, aby měl klid, ať je spokojený aspoň on. Aby to zbytečně neprožíval. Protože ti chlapi jsou trošku na tom hůř psychicky a toho sem se bála. Tak máme i domluveno, že když tak potom ty děti sem budou častěji jezdit za ním, aby to…Protože víte, jak to je, chlap se dá na chlast a je konečná. Ale já si myslím, že u něho to nehrozí. Že už tak nějak se s tím vyrovnal, že to tu je, a furt má zájem o to, jestli něco nepotřebuju.Kamkoliv jde, tak říká nejdřív, než odejde: „Potřebuješ něco? Přinesu ti.“ Stačí říct: „Hele, já mám žízeň.“A on už utíká. Není, říkám, v tomhletom jako…Nerozebíráme to, bereme to skutečně tak, jak to je. Což si myslím, že i pro něho je lepší. Proto já mu vymýšlím furt tu práci. Takhle vám to řeknu.

2. 08. 2019