Paní Miladě víra pomáhá přijímat trpělivě průběh léčby a nemoci. Zdůrazňuje, že to, že je věřící, neznamená, že se modlí za zázrak. Vysvětluje, že jde o to, aby dokázala vše, co přijde, přijmout a zvládnout.
Textový přepis rozhovoru: Možná, že tím, jak se člověk nějak smiřoval, nebo v té fázi toho smiřování se s tou nemocí…Tak si myslím, že děkoval mi, velmi mi pomáhá to, že jsme věřící a že tadytyhle věci asi přece jenom trošičku jinak vnímáme. A hodně mi to pomáhalo v době, kdy pro lidi kolem mne– třeba kteří jsou nevěřící nebo takhle, tak se jako hodně zlobili, jak to všechno trvá, jaké tam jsou prostoje, jak se dlouho čeká na výsledky, na objednání. Ale já jsem to v tom neviděla a brala jsem to, že takhle to má být a že nevím, co je pro mě dobré, a že možná právě toto, takové ty odklady, ty pauzy a takhle, které tam byly, tak že mi prostě nějak prodlužujou takovou tu fázi života, která je kvalitní, kterámožná potom nějak skončí. Nebo prostě až přijde, přijde to do nějaké další fáze, která bude hodně nepříjemná. Takže to mě takhle neděsilo, jako že to třeba trvá déle nebo že to je něco takového. (….) Taky bych chtěla říct, že to není tak, jak si možná lidé myslí, že se modlíme za nějaký zázrak, aby mě Bůh uzdravil. Samozřejmě že by to bylo fajn, ale spíš se modlíme za to, abych to dokázala přijmout, abych měla v duši pokoj, abych ty věci, které budou přicházet krok za krokem, zvládala, abych měla dost síly na každý den tyhle věci přijímat. Takže není to o tom, že někdo řekne: „No jo, zázrak, čekají na zázrak, křesťané.“ Není to tak. Je to o každodenním takovém tom boji, o každodenním tom prožívání, aby člověk měl v tom pokoj. A musím říct, že opravdu v tom pokoj mám.

4. 08. 2019