Lucie
Lucie pochází z dětského domova. Poprvé začala pozorovat, že s ní je něco jinak na základní škole, kdy nevydržela být v pozoru celou vyučovací hodinu. Často za to dostávala vynadáno, za což byla naštvaná. Spíše by upřednostňovala pomalejší výklad, který by se opakoval i další hodinu konkrétního předmětu, protože si výklad nepamatovala pouze z jedné. Se spolužáky moc nevycházela, protože se jí smáli za to, že je pomalá. Toto se po přestupu na speciální školu změnilo, tam totiž učitelé vykládají pomaleji a jednu látku opakují víckrát během více hodin. Třída má mnohem méně studentů, což Lucii pomáhá v soustředění.
Více o Lucii:
Lucka vzpomíná, jak všude jako malá běhala a byla k nezastavení. Pořád jenom lítala a když musela být v klidu, vydržela to prvních 20 minut. To byl hlavní problém na základní škole, kde navíc měla hodně spolužáků. Byla jako jediná z dětského domova, za což se jí častokrát ostatní spolužáci smáli. Připadalo jí, že se s ní moc nebavili, protože oni pocházeli z normálních rodin a měli o mnoho lepší výsledky ve škole. Při vyučovacích hodinách vydržela dávat pozor prvních 20 minut, potom začala pozorovat, že se jí dělá horko, je nervní a má potřebu něco dělat. Tyto situace řešila tak, že si hrála s brýlemi, tužkou nebo papírem. Měla neklidné nohy a dál už nedokázala dávat pozor. Za to dostávala od kantorů vynadáno a následně jí danou věc zabavili, což jí štvalo. Největší problémy měla v matematice, protože když něco nechápala, nebyl čas jí látku znovu vysvětlit, protože bylo ve třídě hodně studentů.
Lucie přestoupila na speciální školu, kde měla o mnoho míň spolužáků. To je podle ní ideální, protože má učitel prostor na to, jí dovysvětlit něco, co třeba nepochopila. Tolerují, když ke konci hodiny už tolik nedává pozor. Lucka má nejraději učitele, které učení baví, protože potom to podle ní baví i žáky. Neměla ráda učitele, které učivo ani učení samotné nebavilo. Zároveň tito učitelé mají pochopení a vysvětlují látku pomaleji a opakovaně ve více hodinách, pro Lucku je pak snazší si učivo zapamatovat. Celkově je na nové škole spokojená, protože jí učitelé připadají hodnější, a hlavně proto, že ji spolužáci berou takovou, jaká je.
Lucie také vypráví o tom, jak byla několikrát hospitalizována v některých psychiatrických léčebnách. Popisovala hlavně průběh hospitalizace a přístup personálu, se kterým ne vždy byla spokojená. Zároveň si stěžovala i na kvalitu jídla, protože jí ne všude chutnalo. Sestřičky se jí zdály nepříjemné a moc se mezi mladšími dětmi necítila dobře. Ani doktorům moc nevěřila, protože jí prý nepřišli sympatičtí a hlavně je moc dlouho neznala. V prvním zařízení byla asi měsíc, v druhém asi dva týdny a podle Lucie to její situaci vůbec nepomohlo. Byla spíše ráda, že se mohla vrátit zpátky do dětského domova.
Zásadní bylo pro Lucku období, kdy brala medikaci. Doktoři z jedné z psychiatrických nemocnic, kde byla hospitalizována, ji předepsali hodně léků na utlumení a na spaní. Když to pak zjistila její psychiatrička, zděsila se, protože jí dávali pořád víc a víc. Lucka říká, že už jí potom nic nebavilo, jak byla utlumená a měla hodně deprese. Na ADHD ale žádné léky nebere. Má problém v noci usnout, na což jí pomáhají léky na deprese nebo na spaní, ale potom má zase problémy s ranním vstáváním.
Lucii nejvíc baví trávit volný čas s kamarády, kteří ji mají rádi. Ve škole už tolik problémů nemá a také popisuje, jak dokáže s postupujícím věkem silné projevy ADHD korigovat. Už prý tolik neběhá a není tolik neklidná. Ráda dělá věci, které ji opravdu baví a už tolik neprahne po pozornosti, jako když byla malá. Pořád má problémy s důvěrou, protože neví, komu může věřit a komu ne. Měla totiž špatnou zkušenost s jedním psychologem, kdy se mu svěřila a další den o tom věděli lidé, kteří o tom vědět neměli. Do budoucna ale žádné obavy ohledně své diagnózy nemá. Ostatním lidem by vzkázala, aby děti s ADHD neodsuzovali a mysleli na to, že za nějaké věci, které dělají prostě nemůžou.
Audio a video
