Vojta
Vojta žije třetím rokem v dětském domově. Má za sebou základní školu a nyní ho na střední škole čeká maturita. Mezi jeho koníčky patří fotbal a čas venku s kamarády. Od útlého věku měl problémy s koncentrací a přebytkem energie. ADD mu bylo diagnostikováno v poradně, kam ho vzali rodiče. Medikaci Vojta nikdy nevyzkoušel, a ani nechce. V ADD vidí jednu velkou výhodu, a to energii, kterou by sice ve škole potřeboval krotit, ale třeba ve fotbale je velmi cenná. Také je rád za úlevy ve škole a za delší čas, který mu bude dán u maturitní zkoušky.
Více o Vojtovi :
Vojta vyrůstal se svými rodiči a většinu dětství ho vychovávala babička. Vždy byl trochu nepozorný a měl hodně energie. Podle něj se to projevovalo hlavně v hodinách, kdy nevydržel celou hodinu dávat pozor. Měl špatné písmo a zhoršovaly se mu výsledky, a proto ho rodiče vzali do poradny. Tam mu bylo diagnostikováno ADD. Vojta je rád, že jeho rodiče hodně komunikovali s jeho učiteli, i když mu to ze začátku bylo divné. Jednou dokonce od učitelky dostal míček, se kterým si mohl v hodině hrát, když měl moc energie. Zároveň se mohl jít během hodiny třeba projít na chodbu nebo si jít stoupnout k topení, když nevydržel sedět. To byl zároveň jeho problém i ve fotbale, který ho sice moc bavil, ale nevydržel s pozorností celý trénink. Raději by měl trénink kratší nebo alespoň delší pauzu.
Ve škole nebyli všichni učitelé tolerantní. Občas ho i trestali za vyrušování v hodinách, což Vojtu štvalo. Podle něj vůbec žádné tresty na děti s ADHD nefungují. S tímto problémem se potýkal i doma. Ne vždy byl schopen se shodnout s matkou. Viděl to tak, že cokoliv udělal bylo špatně, následoval trest. Nejčastěji mu byla zakázana jeho oblíbená aktivita. To ho vždy naštvalo a vnímal, že se mu kvůli tomu zhoršoval vztah s mámou. Jednou se s ní pohádal tak, že musel na pár dní do psychiatrické nemocnici. Ač zde měl být jen chvíli, zůstal necelé tři týdny.
V léčebně nevycházel s jedním vychovatelem. Vojta celkově nemá rád, když lidé dělají něco, co je nebaví, protože jsou potom protivní na okolí. Zkušenost s léčebnou nehodnotí příliš pozitivně. Věří však, že někomu může pomoci.
V dětském domově je Vojta spokojený. Říká, že ho tam lidé berou takového, jaký je. Navíc jestliže tam s nějakým z vychovatelů nevychází, může se mu jednoduše vyhnout. Ne jako v psychiatrické nemocnici, kde s nimi musel přicházet do kontaktu. Žádné prášky na svou diagnostiku nikdy neužíval. Vojta je spokojený se sebou spokojený a nechce se ničím utlumovat. Zároveň je prý již schopen svoji přebytečnou energii korigovat, a tak pro něj není jeho diagnostika velký problém. Jeho nynějším cílem je úspěšně odmaturovat. Věří, že to zvládne.
Vojta má lehké obavy do budoucna, protože si není jistý, jak budou jeho zaměstnavatelé nakládat a tolerovat jeho výpadky koncentrace. Navíc o sobě říká, že je dost tvrdohlavý. Ale doufá, že ho i v budoucnu budou lidé brát takového, jaký je.
Ostatním dětem s ADHD by Vojta vzkázal, aby se nebáli být sami sebou a aby si šly za svými cíli. Rodičům nebo kantorům by doporučil, aby pochopili, že dítě třeba za nepozornost nemůže.
Audio a video
