Veronika vypráví o své zkušenosti s průběhem aplikace chemoterapie.
Probíhalo to tak, že jsme každé ráno přijeli do nemocnice a došla jsem si na krev. Tam mi zjišťovali krvinky, jak na tom jsou, jestli jich je málo, nebo jich je dost na to, abych mohla dostat chemoterapii. Pak jsem si došla do kartotéky pro svoji kartu a šla jsem si sednout do čekárny k paní docentce. Protože je paní doktorka takový profík, jaký je, tak nás v čekárně sedí opravdu hodně. 3 hodiny čekání, to vlastně nic není, když vím, že si čekám na profíka, na člověka na svém místě, takže mi to čekání nevadí. Když si to tam člověk už vyčká, tak paní docentka s ním pak absolvuje takový ten běžný rozhovor: „Jak se máte, co je nového, co vás trápí?“ Nebo: „Chcete se na něco zeptat? A podobně.“ A potom jdete a pokračujeme přes chodbičku do stacionáře. Tam předám sestřičkám ty papíry, oni mi namíchají tu dobrotu a za půl hodinky, za tři čtvrtě se tam zpátky dostavím – mezitím si stihnu dojít na jídlo, protože pak už to většinou nejde. A pak tak 40 minut mi kapala ta chemoška. Poseděla jsem si na lůžku, občas jsme se zasmály s ženskými, občas nebylo s kým si popovídat, tak jsem si vzala mamču s sebou. Někdy jsem to prospala, někdy jsem si na telefonu něco hledala, poslouchala písničky. Jednou jsem tam měla kamarádku, koukaly jsme na film, ležely jsme spolu na lůžku, sestřičky se nám smály a my koukaly na ten film a takhle různě jsem si to tam zkracovala. A pak jsme jeli domů, a ta cesta už začínala být taková nějaká horší, už jsem cítila na sobě hroznou únavu, že to asi zaspím. A paní doktorka vždycky říkala: „Klidně to zaspěte, klidně 2, 3 dny, klidně to zaspěte, to bude úplně ideální.“ A pak, když to šlo, tak byla nějaká vycházka, a když to nešlo, tak prostě jenom postel.