Lucie nechtěla v chemoterapiích pokračovat. Vyhledala i psychologickou pomoc, ale po rozhovoru s lékařkou se rozhodla to zkusit dále.
Po těch 4 chemoterapiích, jsem byla docela zničená, musím říct, a protože i přesto, že mně dávali léky na nevolnost a podobně, tak už ta psychika na mě působila dost silně. A já už jsem jenom čekala v čekárně a cítila jsem třeba dezinfekci nebo už jenom to prostředí a mně už se dělalo špatně. Takže já už byla rozhodnutá, že na další chemoterapie nepůjdu, že mně to stačí, ta léčba, že se cítím fakt jako zdravá, a stejně si myslím, že to někdo na mě ušil. Měla jsem pocit, že to onemocnění jsem neměla vůbec v sobě a že už na další chemoterapie nepůjdu. A tenkrát – já nevím už kdo – mně někdo řekl o psycholožce přímo v nemocnici, tak jsem ji byla navštívit. Jedno sezení jsme myslím spolu měly, protože na další už jsme se pak nějak nedomluvily. A ona mně řekla: „Je to vaše rozhodnutí, je to váš život. A nemůžete dělat věci, jak ostatní chtějí. Je to jenom o tom, že vy si rozhodnete, jestli budete pokračovat. Ne vaše onkoložka, ne vaše maminka a ne váš přítel. Prostě to je jenom o vás.“ A já jsem se najednou fakt rozhodla, věděla jsem, že pokračovat nebudu. Načež jsem teda přišla na tu onkologii, ke své onkoložce, a měla jsem tendenci jí sdělit, že pokračovat asi nebudu. Neměla jsem ten den zrovna jít na chemoterapii, ale asi až za týden nebo za čtrnáct dní, ona tam byla nějaká prodleva mezi těmi cykly. A to si pamatuju fakt dodneška, jak jsem tam seděla a ona mi říká: „Jste si fakt jistá?“ A já na to: „Já vím, že to je promarněná šance, ale já už to prostě fakt nezvládám, mně už to tady vadí.“ Bolela mě strašně ruka z toho, protože mě mohli píchat jenom do té pravé ruky, u levé už jsem v podstatě neměla možnost dostávat tam chemoterapii, začala mě totiž hrozně bolet. Tak doktorka říká: „Jo, fajn, to se dá vyřešit portem.“ Pak jsem řekla: „Mně vadí dezinfekce.“ A ona: „No, dobrý, tak budeme dávat jinou dezinfekci.“ A já: „Mně vadí ten stacionář.“ „Dobře, tak půjdete jinam, na jiný stacionář.“ A říkám: „A můžu tuhle sestřičku?“ A ona říká: „Jo, můžete mít tuhle sestřičku.“ Takže jako všechno tak nějak vyhověla mně a ona říká: „Fakt to aspoň zkuste. Uvidíte, jaký to bude. A já myslím, že to bude v pohodě, protože hlavně to budete mít po týdnu a už to nebude taková dávka pro to tělo, jo? Takže vám nebude špatně.“ Já říkám: „No, uvidíme, tak já si to ještě nechám projít hlavou.“ A do toho jim tam tenkrát zazvonil telefon, volala jí asi nějaká paní doktorka ohledně jedné pacientky a vím, že ta moje onkoložka jí říká: „No, bohužel, ona už to má v kostech, takže v podstatě už tam bude jenom nějaká udržovací léčba.“ A pak ten telefon položila a říká: „Jenom vám chci říct, že ta pacientka by si s vámi to místo klidně vyměnila, vy máte ještě možnost si ten život zachránit, protože v těch kostech to nemáte. Takže si to rozmyslete, jestli to chcete dneska, nebo třeba příští týden zkusit. A jenom kvůli tomu, že se vám udělá špatně nebo neudělá, to nepřerušovat, protože ona by si to s vámi klidně vyměnila.“ A tak jsem řekla: „Ty jo, já jsem fakt hloupá, proč to teda jako nezkusit.‘“ No, a na tu další chemoterapii jsem teda šla.

16. 04. 2019