Veronika Z. se smiřovala s tím, že jí v necelých 26 letech odeberou dělohu a vaječníky.
Jaké to bylo, rozhodnout se pro tuhletu operaci v docela mladém věku? Pro mě tím, že jsem stihla mít 2 děti, tak z tohoto hlediska jako dobré. Jsem na tom brala to pozitivní, že aspoň nebudeme muset řešit antikoncepci, třetí dítě samozřejmě jsme nechtěli. V dnešní době už by to byl takový trošku jako hazard s penězi. Ale spíš je třeba takový těžký ten psychický pocit, že co kdybych si to někdy rozmyslela a chtěla bych to třetí dítě. Právě jsem ještě mladá a bylo mi vlastně v té době necelých 27 – 26 a kousek. A tak jsem si říkala: „No, zatímco jiní teprve třeba dodělávají školy a takhle a za 10 let budou mít první dítě, tak já půjdu do přechodu. A za 10 let oni budou mít první dítě a já už budu 10 let v přechodu.“ A furt jsem se tak jako srovnávala. Jsem si říkala: „Ale tak nebudu se prostě srovnávat, holt to budu takhle mít.“ A přešla jsem teda od těch myšlenek. Ale spíš asi bylo na tom nejtěžší to, že na JIPce jsem pak ležela třeba s ženskými, co byly po císařském řezu, které byly na tu JIPku na ten den převezeny, a teď jim tam vozily ta miminka na kojení. Takže vlastně člověk tam ležel v jedné místnosti s někým, komu tam přivezou miminko, a věděl, že on už to miminko si nikdy nepochová. Tak to bylo takové divné. Jsem si říkala, že by to asi mohlo být trošku oddělené. Zvlášť to, kde se něco bere, a zvlášť, kde se něco dává.

16. 04. 2019