Veronika Z. se nerada vrací do nemocnice, kde probíhala léčba. Po každé kontrole si dopřeje malou oslavu.
Textový přepis rozhovoru: No, jako chodím tam nerada. Do té budovy. Prostě jak je to ve stejné budově, kde probíhala léčba, tak vždycky jdu s takovým tím svíravým pocitem a občas se snažím si s sebou něco vzít do čekárny, abych se tam moc nerozhlížela i po těch lidech, co třeba tam čekají. A ještě mají ty šátky a takhle, tak si vždycky člověk vzpomene na všechny ty své pocity. Takže se vždycky snažím něčím zabavit, stáhla jsem si i kvůli tomu nějakou – vždycky jsem byla odpůrce her –, tak jsem si stáhla kvůli tomu hru do mobilu a vždycky tam hraju nějakou stupidní hru, abych na to nemusela moc myslet. Nebo případně něco si čtu, ale to mně potom hodně odtrhává pozornost, když třeba někdo si tam někoho zavolá. Ta stupidní hra je většinou taková ideální varianta do čekárny. U mě asi ani ne. Většinou jsem tak nějak v klidu. Prostě věřím tomu. Já vždycky věřím, že to bude zase v pořádku, a mám jeden jediný takový rituál. Vždycky když se potom potvrdí, že to v pořádku je, tak pak vždycky ten večer – večer po té kontrole – si dám skleničku vína a v uvozovkách to jako oslavím, že je to jako zas v pořádku. A buď si dáme víno, anebo si třeba někam zajdeme na něco dobrého s manželem a takhle. Vždycky to bereme jako takové naše malé, soukromé oslavy toho, že je to jako dobré.

16. 04. 2019