Pro Zlatuši byla léčba náročná, v jednu chvíli to chtěla vzdát. Kvůli svému synovi léčbu dokončila.
To bylo hrozné, tekla ze mě krev, zvracela jsem, nemohla jsem jíst, nemohla jsem chodit, měla jsem příšerné bolesti a tak. Fakt to bylo kruté. Dokonce když jsem měla před sebou poslední dvě chemoterapie, tak tu noc před tou chemoterapií jsem se rozhodovala – už jsem na to myslela teda déle, protože fakt to bylo něco tak příšerného, že když mi tu chemoterapii dali, tak to byly bolesti, že jsem si říkala, radši ať už je konec, ať to prostě skončí, ať už ty bolesti přestanou. Takže jsem si všechno připravila, měla jsem napsanou závěť, měla jsem připravené léky, že to jako skončím, že to prostě už nedám. Den před tou chemoterapií jsem se v noci vyplazila, jsme v přízemí, tak jsem se vyplazila po trubkách, přes tu chodbu jako ven. A teď jsem seděla venku a měla jsem všecko nachystané a byla jsem odhodlaná, že prostě konec, že dál už to nedám, že to už se nedá vydržet. No, a teď jak jsem seděla venku – on ten život někdy není jenom smutný, ale někdy i třeba jsou tam veselé věci, tak jsem si říkala: „Ty bláho, co když tě tady ráno najdou, vždyť to bude ostuda pro toho mladého.“ Jak on to chudák ustojí, jsem si říkala, to mu nemůžeš prostě udělat. A tak vlastně nakonec mě zachránil ten můj mladej, že jsem to vzdala, doplazila jsem se zpátky, dala jsem i obě dvě ty poslední chemoterapie. I když to bylo teda něco příšerného, tak jsem se snažila zatnout zuby a dát to.