Pro Janu B. byla léčba psychicky náročná, hlavně kvůli dlouhému čekání.
Psychicky náročná. Psychicky neuvěřitelně náročná tím neustálým čekáním v nemocnici. Při chemoterapii jsem čekala jen jednou, ale při radioterapii to bylo dennodenní čekání. To bylo hrozný. Nejdřív čekání na simulátor, který se zvládnul pokazit ve chvíli, kdy jsem tam byla, takže místo dvou návštěv sem tam byla třikrát, nebo čtyřikrát. Třikrát, třikrát. A potom ta nejistota, kdy tam jdu a nevím, jak tam dlouho budu, jestli to vůbec půjde. Hlavně na té psychice se to odráželo. Jak jsme konstatovali doma s manželem, tak v podstatě mi dávali tu tělesnou schránku sice do kupy, ale byla jsem psychicky na tom hůř a hůř, když to probíhalo. A i jsem brečela, že už tam chodit nechci. Což se mi předtím nestalo ani jednou, ale v druhé polovině radioterapie jsem brečela doma, že tam nechci a ať mě tam neposílá. Připadala jsem si jak malý fakan. Ale nemohla jsem si za boha pomoct.