Zuzce pomohla jak návštěva psycholožky, tak i změna životního stylu a pohledu na svět.
Našla jsem si psycholožku a ve chráněném prostředí jsme tohle řešily. Po té první schůzce jsem věděla, že jsem udělala dobře. Nechci říct, že by hned bylo všechno vyřešeno, ale věděla jsem, že to je to, co mi pomáhá, to, co můžu potom já sama ovlivnit. Ne hned po té první že bych to ukončila, ale ještě jsem tam párkrát šla, z toho důvodu, že jsem cítila, že mi to pomáhá. Protože i člověk, který sám pomáhá, potřebuje někdy pomoci. Takže jsem zvolila i tuto cestu. A zároveň mi pomáhal i běh. Takže ono všechno, taková ta moje poznání, přijmout to, pracovat i hýbat se, zlepšovat si tok lymfy, zdraví životní styl, dodržování toho, co jím, co piju, jakým způsobem přemýšlím, co dělám, jak mám myslet sama na sebe, žít přítomností a tím okamžikem, a nešťourat se v minulosti a nežít jenom budoucností – tohle jsou všechno věci, na které člověk, pokud se chvíli zastaví a uvažuje o nich, přemýšlí, tak na to přijde. A to jsou ty samoléčebné, samoposilující mechanismy, které máme každý v sobě. Akorát tím, jak jsme roztěkaní, tím, jak nemáme čas se zastavit, tak nad tím třeba neuvažujeme nebo nedáme tomu ten prostor.