Marie B. si invalidní důchod vyřizovala sama, během posudkového řízení se setkala s nevhodným zacházením.
Já jsem byla rok na nemocenské, pak jsem šla do plného invalidního důchodu. A ten jste měla jak dlouho? Ten jsem měla, já nevím, asi 4 roky, nebo tak nějak určitě. A po těch 4 letech máte částečný? Částečný, ano. Kdo vám pomáhal vyřizovat invalidní důchod? Jak to bylo? To jsem si musela vyřídit já sama. Musela jsem jít k své obvodní doktorce a přes ni jsem si to musela vyřídit. Posudková komise, která hodnotila, jestli teda do toho invalidního důchodu půjdu, nebo nepůjdu, tak oni uznali, že půjdu. A potom chodíte každý rok nebo každé 2 roky – záleží, jak u koho – na tu posudkovou komisi, kde vám řeknou, jestli ještě na ten invalidní důchod máte, nebo nemáte, nebo jestli vám dají částečný úvazek. A jako byli. Řeknu vám, pomalu že jsem měla větší strach jít na tu posudkovou komisi než k onkologickému lékaři. Opravdu jo. Protože nevím, jak v kterých krajích, ale u nás teda jednali s námi šíleně. Bylo to pro mě hrozně stresující. A i to jednání bylo hrozně stresující. Co se tam dělo? Určitě vás neprohlíží odborník, který by vás prohlížet měl. Takže mně se jednou třeba stalo, že prostě mě ten odborník, nebo teda ten posudkový lékař nechal svlíknout do půli těla a řekl mi, že on měl 2 infarkty, a taky pracuje, a že nevidí důvod, proč já bych teda měla mít plný invalidní důchod. Prostě jste si připadala děsně ponížená, děsně ublížená. Takovým způsobem se s lidmi nejedná. Pokud se mnou jedná slušně, já se teda snažím být taky slušná a přeju mu to. Ale jestli oni s vámi jednají jako s nějakým hadrem, nebo jako že byste si tu nemoc zavinila sama, tak to je šílená věc. A rozhodně by se posudkoví lékaři měli chovat k lidem úplně jinak, než se teda chovali ke mně. A nejenom ke mně. Pokud já vím, tady u nás. A další věc je, že ti posudkoví lékaři už byli dávno v důchodu. A třeba ještě, já nevím, měli k důchodu přivýdělek. A že posudkových lékařů je určitě málo. Setkala jsem se i teda s výbornou paní doktorkou na posudkové komisi, která tuto nemoc také prodělala, a ta se ke mně chovala úplně jiným způsobem. Takže záleží hrozně na lidech, s kterými se potkáte, jak u lékaře, tak u posudkové komise, tak třeba i když jdou lidi si vyřídit něco na sociálku. Protože ta nemoc vezme lidem někdy i zaměstnání a oni potřebujou si vyřídit nějaké věci. A měl by s nimi všude někdo chodit, podle mě. Pokud se na to necítí jak psychicky, tak fyzicky, tak určitě.