Barbora chtěla, aby její přátelé o nemoci věděli od ní. .
A co jsem teda zažila během období od diagnózy po operaci, kdy jsem se snažila sama říkat to co nejvíc lidem, protože mně přišlo, že je to tak lepší. A fakt se to i ověřilo, že je lepší, když to člověk řekne takhle normálně jako sám, než když se to dozví ten člověk, ten kamarád, třeba nějakým okruhem, kde všichni takovým tím údivným: „Ona má rakovinu.“ Už to má takový ten obal toho tajemna. Když to člověk řekne z očí do očí, tak to většinou je lepší. Mně třeba spousta lidí říká: „Jo, moje mamka to měla taky před 20 roky.“