Veronika oceňovala humor své kamarádky.
A tak ono, když člověk napíše „Stojím při tobě“, „Zvládneš to“ a tak, já už jsem pak nechtěla mít nějaké nemístné poznámky, protože v tu chvíli se to asi nehodilo. Ale mám kamarádku, co mě drží, abych byla pořád – jak to říct –, abych nějakým způsobem neupadala do depresí. Tak ta na mě řve před barákem, když jdeme z procházky a stojím, koukám, tak na mě řve: „Vole, pojď domů, máš rakovinu.“ Tak co vám mám říct, to je kamarádka. Takže takové lidi já mám kolem sebe. Ale to bylo v době léčby, ještě mezi chemkami, takže to se tak jako ještě hodilo. Teď jsem samozřejmě zdravý člověk, ale v té době prostě, když na mě zařvala „Vole, pojď domů, máš rakovinu“, tak to jsme se mohly počůrat smíchy obě dvě. To byl docela tvrdý humor, ale my to tak máme.