Ludmila hovoří, jak se jí vytřídili známí. Největší pomoc dostávala v péči o děti. .
Přátelé dělali hodně. Prostě: „Cokoliv budeš potřebovat, přijď, pomůžeme.“ Je fakt, že i známá, třeba někde šli na prochajdu, tak se zastavili a: „Nechcete, pusťte s námi děcka. Pojď, my vezmeme s sebou děcka, my jdeme na procházku. My vezmeme děcka, nechcete?“ Tak jo, třeba vzali děti, šli na procházku. Polítávaly tady. To, že děti tady lítají jako pohromadě, to je normální. Ale jako takovou tu pomoc. I takové to, že s kamarádkou jsem se tady – vlastně u nás s tou sousedkou –, že jsme si sedly, pokecaly jsme si. Ona prostě: „Když budeš, prosím tě, cokoliv potřebovat.“ Taková ta pomoc. I opravdu jenom to, že jsem třeba za ní zašla na to kafe a poklábosily jsme si jako holky prostě a úplně jsem vypustila z hlavy to, že mě čeká zas nějaká další dávka chemoterapie. To dělá taky strašně moc. Že opravdu máte kamarádky. Najednou se ti lidi tak trošičku vytřídí. Oni se opravdu vytřídí, ti lidi. Jsou lidi, kteří „jako dobře, jseš nemocná, jako kdybys něco potřebovala.“. Ale to už člověk pozná, takové to, když vám někdo řekne: „Kdybys cokoliv potřebovala, přijď, zavolej.“ A už je na tom poznat takové to, že to je jenom tak, jenom proto, že se to tak říká. Anebo je to myšleno opravdu. Že ti lidi dokážou podat pomocnou ruku a pomůžou. Je to fakt poznat. Protože třeba se dělalo nějaké opékání tady u sousedů. Tak děcka tam šla. A: „Hele, my máme teďka jako bazén napuštěný. Pusť s námi děcka. Pusť děcka k nám.“ Takže my jsme tady pouštěli děti prostě. Děti tam dělaly rachot strašný. I tohleto pomůže. Že třeba to odpoledne je takové klidné, že ta děcka tady chvíli nejsou. Nebo když to bylo třeba přes prázdniny potom. I v té ještě další rekonvalescenci. Takové jako: „Přijď.“ Tak my jsme seděli pod slunečníkem, povídali jsme si.