Manžel Marie A. se o její nemoci nechtěl bavit. Měla pocit, že si neuvědomoval závažnost onemocnění.
On to tak strašně zlehčoval. A já to tak necítila. Já jsem cítila, že jsem vážně nemocná, a mně přišlo, jako kdyby vůbec mu to nedocvaklo, že ta nemoc je taková vážná. Že může skončit fatálně. Že to může skončit velice špatně. Ale myslím si, že u něho to byl strach. Že on se bál o té nemoci mluvit. On o žádné nemoci nechce mluvit. On ani tu svoji nemoc nevnímal tak, že by chtěl se o tom s někým pobavit. Já jsem úplně přesně opačná, čekala jsem právě, že si o tom budeme třeba vykládat. A toho jsem se nikdy nedočkala. Kamarádka mi řekla: „Ty to nečekej, protože ty jsi pořád zklamaná“. To byl můj takový docela problém. Že on se trošku tak jako, bral to jinak, než já bych čekala. To jsem spíš u těch děcek jako měla, že jsem si mohla povykládat, anebo s kamarádku, ale u něho. Ale on to myslel všecko dobře. To já věřím, že to nemyslel se mnou špatně, nebo něco. On mě chtěl spíš povzbudit. Ten styl, jaký zvolil, jsem já nečekala, a nebyl pro mě vhodný.