Ingrid ocenila, že jí partner stál po celou nemoc po boku.
Bylo to spíš o tom ohledu, o tom, že mě pochopil a celou dobu mně doopravdy stál po boku. A to jsou momenty, které ženská, když se podívá do zrcadla – ty vlasy nemá a teď prostě vypadá, je nateklá, napuchlá –, a vidí úplně cizí, šílenou tvář. A říkáte si: „Ježíši Kriste, jak vůbec se mnou může být.“ Doopravdy, někdy jsou to takové stavy, kdy jste protivná sama sobě, to už je jako na otázku spíš psychologickou, že ten problém je. A řešíte to v sobě, ale vidíte tu laskavou ruku a přitulí se, pomazlí se. Nebyl problém vůbec v ničem, že bych mu byla nějak odporná, necítila jsem to. Je hrozně důležité, že ten partner vám tu pomocnou ruku podá a řekne: „Jsem tady, jsem pro tebe.“ On si taky řešil svoje, já jsem si řešila svoje, ale byli jsme spolu. Já si myslím, že díky němu jsem to taky takhle vydržela a zvládla, i když problémy samozřejmě byli. Ale víte, on mě na tu chemoterapii vozil, on mě zase odvážel, protože má rodiče zrovna v tom místě a vždycky si našel ten čas. Klobouk dolů před tím chlapem a před všemi, kteří té ženské takhle pomůžou a neopustí ji v té těžké chvíli, protože to se může stát. Ono je to těžko, mně se to nestalo, ale jsou muži, kteří ženy vlastně opouští. Nevím, jestli je to povrchní potom ten vztah nebo jestli ten chlap má strach nebo to nechce slyšet nebo už to někde zažil a nechce to znovu, nevím. A moje děti se ho ptaly, jestli umřu. Protože dítě to bere tak, že se něco stalo, slyší slovo rakovina a má to maminka. Takže se ptaly, přesně, jestli umřu. A partner jim říká: „No, tak asi někdy jo, ale teď ne asi.“ Tímhle stylem. Ale ne, samozřejmě si s nimi i povykládal.