Vendy necítila podporu a zájem partnera. .
Nečekala jsem to teda. Nejdřív měl takové vize: „Když to nebudeš zvládat, tak najdeme paní na úklid, nebo tak něco.“ A to se nikdy nestalo. To byl jenom výkřik opravdu předtím, než jsem vlezla do té aktivní léčby, a pak už jsem vlastně ani já to nemohla řešit. To bylo něco, co měl řešit on, tu pomoc nějakou – prostřednictvím kohokoliv –, ale myslím si, že by toho zvládal spoustu. Takže od něj žádná pomoc nebo podpora nepřicházela? Ani psychická, ani fyzická. Já ani nečekala, že mě bude držet za ruku a plakat. To v žádném případě, to bych ani nesnesla asi. Ale prostě že o tom budeme vůbec normálně mluvit. Otevřeně. Co to je, proč to je, co z toho může být. Účast nějakou prostě. Že ho bude zajímat, jak mi je, nebo že uvidí, že jsem unavená, tak mě pošle lehnout, že to za mě vezme. Ne prostě. On řešil stále jenom svoje zájmy a potřeby. A v tu chvíli přesně jsem cítila, že ho vůbec nezajímám. Tak to by nikdy vydržet nemohlo, takový vztah. To ne. A potom když jsem byla na té první operaci, tak děti hlídala moje máma. To mně přišlo taky dost surové vůči těm dětem, i od toho otce. Že máma teda jako bojuje o život, a on není schopný s nimi být, vynahradit jim to, že ta máma tam není. To byl první okamžik, kdy oni byli beze mě takhle dlouho. Tak já jsem očekávala, že aspoň kvůli těm dětem on s nimi bude. Ne, on si udělal pár dní volna. Druhá operace byla v dubnu a to řekl teda, že obě děti by nezvládl, takže hlídal jenom jedno. Druhé bylo opět s mojí mámou.