Mariu manžel během nemoci finančně podporoval, společně se naučili hospodařit s penězi.
Bylo to kruté, to vám teda řeknu, protože dříve než třeba za rok to nedostanete pomalu, než se to zaběhá a dostanete invalidní důchod. Nebyl ani 2 tisíce, ale manžel ještě tehdy dělal, takže to bylo dobré. Ale stejně, já jsem byla vždycky dost spořivá, jsem si vždycky dovedla rozdělit – to musí být na to, to musí být na to –, takže jsem s tím vycházela. A dneska když si myslím, jak někteří si stěžujou, že nemůžou ze dvou důchodů vyjít, tak já to neuznávám. Já nemám horentní částku, ale vím, co si můžu dovolit a co si nemůžu dovolit. Buď to z některé strany uberu, a z některé přidám. Musím vždycky uvažovat, co a jak bude pro mě dobré, i pro tu rodinu. Takže bylo to dost. Třeba půl roku jsem nedostala vůbec nic, museli jsme žít jenom z toho manželova důchodu – z důchodu ne, z platu, a to ještě nebyly ty platy takové jako dneska. Takže bylo to těžké ze začátku, ale všechno se dá překonat, musíte mít víru, že zas bude lépe. A když ta nemoc ustupuje, tak to je právě víc jak ty peníze.